S Tvojí dcerou ne

Antonín Procházka je obdařen talentem pro komediální žánr. Text jeho hry mluví divákům z duše. Je to příběh docela obyčejných manželských párů (bankovní úředník s učitelkou a majitel neprosperující umělecké agentury s knihovnicí), snažících se předejít možné manželské krizi. Způsobí nejprve lehkou zápletku, postupně však doslova gejzír krkolomných situací, trapasů a slovního humoru. A to za přispění dospívající dcery, jejího kluka a ubohého bytaře, který přijde poctivě krást, zamotá se do světa intelektuálů a jen zírá, do jakých situací se zapletl.

Když si myslíte, že si na vás někdo myslí, přestanete myslet

Antonín Procházka - herec, dramatik a režisér se narodil v roce 1953 v muzikantské rodině v Kroměříži. Z recese se přihlásil na DAMU a byl přijat. Klaunské schopnosti prokázal již v absolventské roli Klubka ve Snu noci svatojánské. Do souboru plzeňské činohry nastoupil hned po absolutoriu v roce 1977. Následuje galerie téměř šedesáti postav širokého žánrového spektra. Hostoval v Národním divadle v Praze. Na svém kontě má řadu filmových a televizních rolí, spolupracuje s rozhlasem. Stačil uskutečnit studentský sen - autorské divadlo. Napsal třináct divadelních her (např. Klíče na neděli, Derniéra, Věrní abonenti, Holka nebo kluk, Ještě jednou, profesore, Přes přísný zákaz dotýká se sněhu atd.). Některé byly zfilmovány a hrají se v zahraničí. Režíroval v mnoha českých divadlech. Píše výhradně komedie, protože je přesvědčen, že "nic jiného neumí" a ví, jak je pro každou dobu smích nutný. Umí napsat vtipný dialog a komediální situace, které většinou gradují až do grotesky.

"Kdyby jeho mateřštinou byla angličtina a místo Procházka se jmenoval třeba Ayckbourn, byl by to velice bohatý člověk. Takhle je slavný v Plzni (...). Málokdy jsem viděl tak šťastné obecenstvo. (...). Procházka nepíše skutečné charaktery; to by ve své dovednosti vstoupil ještě o stupínek výše. Figury mu slouží především k obratnému konstruování situací a pronášení vtipných paradoxních sentencí, jež klesnou do nižších pater vkusu jen občas."

(Vladimír Procházka, MF Dnes)

Libuše: "Máš pravdu. V poslední době se mi Luboš zdá divnej."
Alice: "Barví si vlasy na zeleno?"
Libuše: "Něco mnohem horšího. Začal číst poezii."
Alice: "Cože, Luboš?"
Libuše: "Na záchodě si nahlas recituje Seiferta, na nočním stolku má Shakespearovy sonety, Galantní poezii a Wolkera."
Alice: "S tím bych si nedělala starosti. Všichni chlapy v určitým věku prostě zešílí. Rudla, kterej v životě nepřeskočil kozu, si koupil horský kolo."
Libuše: "Včera, když nenašel v naší knihovně žádného francouzského symbolistu, tak řekl, že jsem povrchní."
Alice: "Já musela hodinu obdivovat jeho přehazovačku."
Libuše: "Ale Rudla má ještě poměrně dost vlasů."
Alice: "Na kole!"
Libuše: "Ta poezie není všechno. Zdá se mi zkrátka jiný. Jsou to maličkosti, které postřehne jenom manželka. Nechci, aby sis myslela, že jsem hysterka, ale ráno cvičí, pije podmáslí a kupuje si Tinu."

Možná jsem byl v minulém životě zloděj
Plzeňský Moliere, tak se přezdívá herci, režiséru a dramatikovi Antonínu Procházkovi. Jeho komedie ovšem sklízejí vavříny nejen v domovském Divadle J. K. Tyla v Plzni, ale i na divadelních scénách po celé republice. V Praze měla nedávno v Divadle pod Palmovkou premiéru Procházkova hra Přes přísný zákaz dotýkat se sněhu a nyní uvedla v Branickém divadle Agentura Václava Hanzlíčka komedii S tvojí dcerou ne. Obě inscenace Antonín Procházka také režíroval.

Upravoval jste hru S tvojí dcerou ne pro nové nastudování, anebo jste byl spokojen s tím, jak jste ji dříve napsal?
Z mé strany byly úpravy minimální. Nicméně pokud jsou do hry obsazeni herci s tvořivou invencí, jakou vládne třeba Petr Nárožný, Martin Zahálka nebo Naďa Konvalinková, pak původní text dozná jisté změny.
Ve hře S tvojí dcerou ne jste stvořil postavu zloděje, který vykrádá byty. Hrdina komedie Přes přísný zákaz dotýkat se sněhu se zase vrací z vězení. Kriminální motivy se objevují i v dalších vašich hrách. Znamená to, že vás téma zločinu nějak mimořádně přitahuje?
Je to možné, že jsem byl v minulém životě zloděj. Většina mých postav jsou vlastně "outsideři" a to se týká i těch zločinců. Jsou to spíše bizarně romantické postavy, jako by sem zabloudily z éry rady Vacátka.
Je pro režiséra výhoda nebo nevýhoda, když mu v jedné inscenaci účinkují příbuzní? Tentokrát je to Naďa Konvalinková a její dcera Karolina Kaiserová, ale s podobnou konstelací máte značné zkušenosti již ze svých plzeňských inscenací.
Někdy účinkování příbuzných může způsobovat při zkoušení jisté napětí. Český divadelní svět je navíc poměrně malý a nedá se tomu téměř vyhnout. Při naší práci se Naďa pochopitelně snaží Karolině občas poradit a ta to hrdě snáší. Až začne Karolina radit Naďě, pak to bude horší.
Jste známý nejen jako herec, dramatik a režisér, ale i jako recesista. Stává se vám, že na vás někdy nalíčí past herci, s kterými zkoušíte? Nebo jste jako režisér pes a herci si na vás nic nedovolí
I když momentálně režíruju, jsem duší herec, takže znám všechny herecký finty, co herci na režiséra vytahujou. Vím, co si herci o režisérovi myslí, když předstírají, že jsou radostni z jeho poznámek. To je pro ně nevýhoda. Pokaždé ovšem naletím na hereckou past, kterou mi nastraží: že totiž do poslední chvíle předstírají, že to nejde, ale pak to na premiéře vystřihnou.
Většina dramatiků na rozdíl od vás ve svých hrách neúčinkuje. Je pro vás snadnější napsat roli pro sebe nebo pro jiné herce?
Nevidím v tom rozdíl. Myslím, že nejsem sobeček v tom smyslu, že bych si všechny fóry napsal pro sebe a ostatním nechal jen nahrávky na smeč.
A s jakými pocity pak sledujete inscenace svých her, ve kterých už tu "vaši" roli hraje jiný herec? Kdo z herců se vám na místě Antonína Procházky nejvíce zamlouval?
To je trochu potíž. Když režíruju jiného herce, který hraje mou roli, tak se snažím ho podvědomě vtlačit do mého pojetí, ale postupem času si zvyknu na jeho naturel a přestane mi vadit, že to hraje po svém. Jsem spokojený, jak "mou roli" hraje třeba Jan Moravec v libeňském divadle, nebo Jiří Kalužný v pardubickém představení "Profesora".

Zdeněk A. Tichý