Víš přece, že neslyším, když teče voda

Tři příběhy (Poznání šokem, Stopy holubic, Já jsem Herbert), které nám autor líčí, jsou velice směšné, ale velice lidské. V jistých obměnách mohou potkat každého z nás. První z nich - to je zdrcující touha uplatnit se, zviditelnit se, dosáhnout úspěchu stůj co stůj; druhá je o tom, jak veškeré vžité představy o “posvátném svazku manželském” mizí, jakmile více než zralému muži přeběhne přes cestu půvabné mládí; a konečně třetí - dialog starých manželů, jimž se vzpomínky na minulý život a lidé, s nimiž měli co dělat, pletou až k absurditě. Všechny ty postavy pojednal autor s bujarým humorem, ale současně s láskou; smějeme se jim, ale nevysmíváme, protože nás současně dojímají a cítíme k nim sympatii - mnozí možná i empatii.

SMÍCH NEMUSÍ ZNAMENAT VÝSMĚCH
Když roku 1967 došlo na Broadwayi k premiéře veselohry Víš přece, že neslyším, když teče voda, patřil už její autor Robert Anderson hezkou řádku let k nejpřednějším a nejpopulárnějším americkým dramatikům. Měl za sebou několik úspěšných her (Čaj a sympatie, Tichá noc, osamělá noc, Nikdy jsem svému otci nezazpíval atd.). Kromě toho psal pro rozhlas, pro televizi a několik filmových scénářů, jeden z nich (Příběh jeptišky s Audrey Hepburnovou v titulní roli) byl odměněn Oscarem. Dva roky po premiéře v New Yorku uvedla Andersonovu hru tehdejší Městská divadla pražská v Divadle ABC, kde patřila rovněž k nejúspěšnějším inscenacím. V té době už dosáhlo broadwayské provedení přes tisíc repríz a hra se hrála téměř ve všech evropských a několika jihoamerických státech.Tehdy u příležitosti pražské premiéry jsme autorovi poslali několik otázek. Jedna z nich zněla: „Pracujete pro film, televizi, rozhlas a divadlo. Který žánr je vám nejbližší?“ Odpověděl: „Nejraději píšu pro divadlo. Domnívám se, že lidé mají ze hry s živými herci daleko víc, než v kině nebo v televizi. V divadle mají diváci mnohem hlubší pocit sounáležitosti. V živém divadle z nás první salva smíchu udělá jednu rodinu a tento pocit pospolitosti v nás trvá, ještě když z divadla vycházíme...“
Ota Ornest